Před lety jsem pracovala v jednom vysokoalpském hotýlku. Kolem záplavy sněhu, zrovna zuřila sněhová vánice a na parkoviště dorazil obchoďák s nabídkou jedné potravinové firmy. Majitel mu začal vysvětlovat, jak už všechno má a nic dalšího objednávat nechce.
Obchoďák se přesto snažil, venku zima jak v márnici a jak jsem celou tu scénu pozorovala, začalo se mi dělat špatně. S brekem jsem kolegu prosila, ať si od něj aspoň něco koupí. Nepomohlo nic.
Obchoďák odjíždí v mrazu a vánici pryč a já nevím, co se se mnou děje. Klepu se, je mi zle. Je mi jasný, že to má nějakou souvislost s dětstvím. (kolegové terapeuti ví, o čem mluvím). U koho jsem jenom měla jako malá ty hnusný pocity – že je zima a on chudák a nikdo si od něj nechce nic koupit? A najednou se mi to vybavilo!
O chudém děvčátku bez maminky, která se celá zmrzlá bez bot toulá na Štědrý den po Londýně a snaží se prodávat sirky. Nikdo je nechce, protože pospíchá na oslavy domů. Malá nakonec postupně vyškrtá všechny sirky z balíčku, v jejich záři vidí samé krásné věci a ráno ji lidi najdou umrzlou. Hrůza, hrůzoucí. Tak takovéhle pohádky ovlivňovaly moji výchovu. Andersen, bratři Grimmové, šílené komunistické studiové pohádky – takové ty s Borisem Rosnerem…
Rodina nás v neděli posadila před televizi, tam Studio Kamarád a už na nás sypali ty hrůzy. A dítě hltá a hltá ty příběhy a všechna ta ponaučení, co z toho plynou. A pak je jim 50 a přijdou ke mně na terapii – a už se to dere ven… Štíhlounká klientka, která se děsí svého tlustého dospělého syna, při pohledu na něj, jak se cpe, ji jímá hrůza. Příčina: Pohádka o Otesánkovi – Sežral všechno a všechny ,,a tebe mámo taky sním’‘. V podvědomí měla chuděra hrůzu, že jí sežere vlastní syn. To nevymyslíš. Nebo když další klientku adoptivní maminka každý večer uspávala písničkou Osiřelo dítě. Zkuste si najít na internetu její text a představte si, že tohle zpíváte vašemu adoptovanému miminku. Achjo…
Terapeutka a profesionální Vrba Petra Chocholoušková 2024